Vo pokoře/ní

Pozoroval jsem tvoji tvář a snahu přijmout minulost bez špetky pokoření v přítomnosti. Byl to úctihodný výkon, lety vybroušená reakce na bolest všech dní, které se snažíme zapomenout. Vlastní přesvědčování sebe sama o tom, že jsme minulost ovládli, naše útrapy zahnali a do dnešních dní se vydáváme jako neohrožení rytíři bez Achillových pat. Srovnaní, vyrovnání, v klidu a pohodě. 

Hrajeme hry. Naše dospělé hry. Děti si hrají na dospělé a dospělí si hrají na dospělé. Emočně, citově, vztahově, zenově… Už už se blížíme k posvátné dokonalosti a ta sviňa život nás zase prozradí a přichystá nám další políček do našeho k dokonalosti mířícího života. Buddhistický chrám se rozpadá a na povrch vyplouvají všechny naše slabosti, pochyby, bolesti. Jsme zase v jednom kole zachraňování vlastní duše. A je to tak správně. Je to tak v pořádku. Je to tak.

Víš, je věčná škoda zapomenout na strasti. Nevidět je. Jsou to často klíčové stavební kameny našeho bytí.

Opusťme v poklidu a pokoře naši snahu urvat dokonalost. Neexistuje. V každou malou chvíli se náš domeček z karet boří a my jej opravujeme. Zas a znovu. Od prvních dní našeho vědomého správcovství až do konce dní, kdy předáme klíče k našemu tělu někomu jinému. Do té doby jsme opraváři vlastní duše. Jedeme v euforii z kopce, abychom  v zápětí úpěli na cestě zpátky, směrem k vrcholu. A je to tak správně. Je to tak v pořádku. Je to tak.

Víš, je věčná škoda zapomenout na strasti. Nevidět je. Jsou to často klíčové stavební kameny našeho bytí. Rád o nich mluvím, s láskou. To je podle mě to nejdůležitější. Nevidět a nechtít vidět tmu totiž znamená, že nedokážeme ocenit ani světlo, které jí prostupuje.

Až mně budeš zase jednou po cestě vyprávět o blběně, budu moc rád, když si dopřeješ trochu vzteku a bolesti, které v tobě vzbuzuje. Jakmile totiž jednou láskyplně obejmeme tmu, dokážeme o to víc milovat světlo. Užijeme si jízdu z kopce i úmorné šlapání zpět. Přijmeme život se vším, co nám přináší.