Umění vyprávět. Příběhy. Točená kofola, smažák, veganský párek. Trocha lásky, omlácené topení, kašna. Přímo uprostřed místnosti. #Bohnice. V. kolona.
Je až komické, kolikrát člověk nemá zdání, kdo je tady návštěva, kdo personál, a kdo je zasloužilým chovancem místního zařízení. Člověk se tady krásně ztratí. Za oknem občas projede sanitka. Nehouká. Všude je klid, mříže v oknech a nekonečné lány silnice. Spousta baráků a dlouhý, letitý plot.
To nejvíc. Být sám sebou, bez pocitu, že vás hodnotí okolí. To je přece i podstata takovýchto zařízení. Přijmout člověka takového, jaký je.
Je to neobyčejně osvobozující, procházet se místem, kde je zvláštnost na denním pořádku. Kde jsou za branami městského shonu na výsluní pomalost, rozjímání a hluboké i plytké rozhovory. S lidmi. S tím vším, co se tady děje. A děje se tu určitě spousta dalších věcí, stejně jako v kostele. Ten je tu mimochodem také. Krásný, s velikými, mozaikou vykládanými okny. Koukal jsem na něj z dálky. Jenom z dálky. Masa a komplexnost mě občas zajímá mnohem víc, než detail. Nebo to byla jenom lenost dalších kroků.
Posadil jsem se do pohodlného ušáku, sundal si boty a začetl se do Frommova Umění naslouchat. Sundat si boty v obyčejné kavárně může vyžadovat trochu pochybovačného vnitřního dialogu, místní prostředí vám ale přirozeně dopřeje to nejmíň. To nejvíc. Být sám sebou, bez pocitu, že vás hodnotí okolí. To je přece i podstata takovýchto zařízení. Přijmout člověka takového, jaký je. Pracovat s jeho bytím a neohýbat ho tam, kde z něj společenský tlak nevyždímá nic víc, než duši. Tady je to naopak. Je to opravárna duší. Krásných duší. Člověk tady má spoustu času duši pozorovat. Tu svoji i ty, které se kolem něho neustále pohybují. A nad vůní kávy a ve víru lehké zmatenosti stále visí jediná otázka – kdo je tady vlastně komu neobyčejným hostitelem a kdo obyčejným návštěvníkem.
Na obou stranách plotu přeci žijeme naše příběhy obyčejného šílenství.