Vo hrobech

Chvíle strnulosti. Decentní hnědé kalhoty s azurovým prošíváním se sklání nad žulovou deskou a toho roku výjimečně zářící, červnové slunce, zahřívá i ten jinak mrazivě studený povrch kamenného příběhu minulosti. Mužské ruce se hbitě přehrabují v hlíně a do spáry mezi čelem hrobu a poklopem vkládají jednu barevnou květinu za druhou. Pokyne na mě. Vracím mu pozdrav a mlčky se proplétám dál, vzhůru po hřbitovní cestě, v malém německém městečku, kde se zastavil čas. 

Proč je ticho tolikrát tam, kde jsou naše vnitřní hlasy řvoucí z plných plic?

Smrt se neptá, a ani na nikoho nečeká. Prostě přijde. Ve chvíli, kdy jsem míjel tohohle pána, jsem si jako pokaždé vzpomněl na tebe. Měsíce jsme se neslyšeli. Hrobové ticho mezi námi. Každý přemýšlíme o osudu našich rozhodnutí. Přepadl mě strach a úzkost. Představil jsem si sebe, kterak se tě vydávám navštívit a beze slova pokračujeme tam, kde jsme skončili. V neutěšeném prázdnu. Křivda, vztek, zloba. Najednou se všechno rozplynulo a mě přepadla lítost. Stojí nám naše – tím myslím celospolečenské šarvátky – za chvíle, ve kterých si je vyčítáme? Proč je ticho tolikrát tam, kde jsou naše vnitřní hlasy řvoucí z plných plic? Potlačený hněv a vztek, který míří do všech směrů našeho uvnitř napnutého já. Hrobové ticho.

Měl jsem chuť naše mlčení přerušit. Teď hned. Tady. člověk si rychle spočítá, kolik ho stojí strach. Ale je tu také cena odvahy. Všichni se bojíme. Ale málokdo se odváží. Odvaha mlčet. Odvaha křičet. Dvě strany jedné mince. Vždycky platí jiná. I my jsme jiní, v každé chvíli, ve které volíme. A stejně jako je někdy odvážné zvolit stranu mlčení a ticha, někdy je odvahou naopak mluvit. Hodíme si mincí. Znovu. Od počátku vědomého života a prožívání až do jeho úplného konce.