Vo spěchu

Až teď vidím, jak blízko k sobě mají. Spěch a úspěch. Morfologicky – ale mají to tak i v životě? Jsou ti, kteří spěchají, úspěšnější? A co když často spěchají jenom v našich očích, protože jet na maximum je pro někoho standard, zatímco někomu se vaří hlava už ve chvíli, kdy má 20 minut na ranní čištění zubů, nedejbože spojené s peristaltikou?
Na světě je přece místo pro želvy i pro lvy. #Lvi jsou mnohem víc sexy, i když záleží, pro koho? Dynamika vs. dynamika pomalosti. Rozvážnost, nebo lenost? Vůle makat. Vůle nemakat. Obojí se zdá stejně obtížné, protože zatímco vůlí makat nikoho neurazíme – krom všech blízkých vztahů, které možná? nemají dostatek pochopení pro zrychlený svět 2.0 – vůlí nemakat musíme zpravidla bojovat jak se sebou, tak s lidmi kolem sebe. Flákač. #Matěj. Požitkář. Pohrdání. #Závist. Otazníky.

Jediná jistota jsou #Vánoce. Tam přece všichni konečně zpomalíme a uvědomíme si, od čeho a kam celý rok vlastně spěcháme. Pochopíme, že hodnoty jsou tady, u rodinného stolu a demonstrativně to hodíme na instáč. Cítím to pnutí aktualizovat feed až sem. Možná jsou Vánoce jenom čas, kdy si máme čím ospravedlnit naši přirozenou lenost a touhu se nehýbat. Posunout želvu do pozice vorvaně a ze lva udělat huňatou podnožku. #Možná. Možná to jsem já a vy ne. A možná to je někdo kolem nás, kdo je želva a my ho kopeme do zadnice jako by měl vyhrát světový pohár i 24. prosince.
Možná to vůbec není o spěchu a nespěchu. Spěch je rychlost, jakou se točí naše ne/spokojenost – vždycky podle toho, kterou část tou jízdou živíme. Spokojený člověk – je jediná mantra, úspěch. Všechno ostatní jsou kecy. Balanc emocí a myšlenek bez ohledu na to, jaké je roční období a jak rychle se svět točí. Permanentní uzemňování se, jako když do stojánku fixujeme stromeček, který pořád padá. Láskyplně #meditovat s každým kouskem cukroví, i když už žereme druhý talíř. Naši roli ve světle vánočních blikátek si určujeme sami.
Je to naše odpovědnost. Od toho, co budeme jíst, jak budeme spěchat, nebo jak se budeme cítit s tím vším, co už jsme od života dostali naděleno. Často má člověk strach, že nedostane, co si tak toužebně přeje. Někdy má ale, paradoxně, strach, že to, co si tak vroucně přeje, by se mohlo vyplnit. Při troše lenosti, při troše vůle.

It was someone #death that gave me permissions to live finally.