Vo strachu

Naprostá většina věcí, kterých se člověk kdy obává, se nikdy nestane. Ne vždycky má ale člověk #strach o věci, které se mají nebo mohou stát. Někdy může být strach i obyčejný niterný pocit nekonečně svázaný s vlastním bytím. Třeba strach, že člověk není dost dobrý. Tenhle pocit se děje bez ohledu na to, jaké je venku počasí, kolik má člověk na účtu, nebo v jaké společnosti zrovna selhává nebo exceluje. Je to niterný pocit. Stejně niterný, jako je osamělost v objetí lidí, kteří jsou po našem boku. Strach, že ucítí, že zrovna nic necítíme, nebo strach, že je stahujeme dolů do studených a temných vod vlastní duše. Jo, také mám tu a tam strach. Strach, že sem člověk nepatří. S tím se však duše i hlava nějak vypořádá a vypořádává. Je to bolestivé a každý je na řešení v konečném důsledku sám. Přirozeně. Ale strach, že naše kuří oka dělají šrámy na duši ostatním – to je kyselá #okurka na sladké životy jiných lidí. Často těch nejbližších.

Cpeme to do sebe hlava nehlava, u druhého talíře víme, že je nám šoufl, ale podíváme se kolem sebe a všem padají od huby borůvky. No tak se zakousneme a jedeme taky.

Strach, že je člověk málo, nás sice svléká #donaha, ale žádný #cirkus se nekoná. Je to vesměs povislá hra. Nekonečně povislá. Hledáme cesty k rychlému vypuštění stresu, ukájíme se prokrastinací, selháváme v rutině. Vše se stává stejně emočně vyprahlé jako další zbytečná koruna na účtu. Nepotřebujeme víc, chceme líp. Chceme líp?

 Všechny knížky mají nekonečně hodně stránek. Každá stránka je delší než to, co zvládneme obsáhnout v jedné soustředěné minutě. Dvou, třech, když se zadaří. Každá stránka je utrpení duše, která hledá smysl v nekonečně rychle ubíhajícím světě, kde je hlavní motivací kořist. Nechápeme to, přitom tu bestii sami živíme. Podcasty na dvojnásobnou rychlost, desítky článků, haldy informací. Už se do té popelnice nic nevejde, ale pořád to drtíme a je to jak závod v pojídání knedlíků. Cpeme to do sebe hlava nehlava, u druhého talíře víme, že je nám šoufl, ale podíváme se kolem sebe a všem padají od huby borůvky. No tak se zakousneme a jedeme taky. Ani nemáme čas přemýšlet, co pořádně děláme. Prostě ládujeme knedlíky, hlava nehlava. Buď nám houpne a poslední náš pohyb bude u mísy, nebo vyhrajeme, ale z té cesty si nebudeme beztak pamatovat téměř nic – v krvi máme napumpovaný cukr, ve střevech bordel a hlavě teprve dochází, co že se to vlastně stalo. Máme #knedlíky. Máme vítězství. A máme strach.
Obyčejný lidský strach malého dítěte, které se den co den vrací domů a neví, jestli naplnilo očekávání ambiciózního světa a rodičů v něm. Mimo závodu v pojídání knedlíků tak čelíme ještě porovnávání se s kdejakým supem, který sílí s každou další zdechlinou, která nestihla tempo nekončících útoků do slabin. #Prométheus. Strategie hrát si na zdechlinu dopředu selhává, protože i v nehybném – leč živém těle – nám o to více pulzují nutkavé myšlenky a bezprostřední #fokus na okolí, které kolem nás spřádá sítě. Oprátka se stahuje. Z toho ale strach nemáme. Strach je iluzorní.

 Strach je každé nové ráno, kdy vystavujeme svoje játra světu.